Lukáš Hauer reprezentoval na nepodařené univerziádě, viděl Nedvěda a líbily se mu ruské krasobruslařky
„Před zápasem (s Táborem) jsem mluvil s trenérem Rybáčkem. Nijak jsem netlačil na to, že musím za každou cenu nastoupit. Chtěl jsem, aby mi sdělil své stanovisko, a on řekl, že jestli jsem zdravotně v pořádku, tak abych šel hrát.“
Nevadilo vám, že jste zpět dorazil až v pátek? Nebyl jste unavený?
„Jeli jsme autobusem, takže cesta byla docela dlouhá. Protože jsme ale cestovali hlavně přes noc, tak jsem se prospal a při zápase mě pak nohy nebolely, bylo to v pohodě.“
Proč jste na univerziádě skončili až sedmí?
„Zlomový zápas byl ten s Kazachstánem. Předtím jsme o gól prohráli s Finskem a ještě jsme pomýšleli na postup, ale zatímco jsme útočili, Kazachstánci nás přehrávali dlouhými nahrávkami, z kterých pak jezdili tři na dva, dva na jednoho. Z toho dali góly a utekli nám až na stav čtyři jedna. Sice jsme to ještě zdramatizovali, skončilo to ale pět čtyři. Po těhle dvou porážkách jsme se dostali do krize a myšlenky na semifinále byly hodně vzdálené. Možné to bylo už jen teoreticky. Kousli jsme se ještě alespoň proti Japoncům, kteří oproti všeobecnému názoru vůbec neměli špatný mančaft. Jejich univerzity jsou na takové úrovni, že oni hokej hrát umějí, jsou na tom velmi dobře bruslařsky i technicky. Vyhráli jsme, ale přišel poslední zápas ve skupině proti Itálii... První třetina tři nula, co k tomu říct. Domácí publikum ve vyprodané hale Italy hnalo dopředu, my jsme se sesypali a začalo nám to tam padat.“
Jak je možné, že český tým, ať už na jakékoliv úrovni, prohraje s Itálií nebo Kazachstánem?
„Když budu mluvit o Italech, tak těm po dvou nepovedených zápasech, které odehráli na patnáct lidí, přišla jedna celá lajna s gólmanem z jejich nejvyšší soutěže. Z Bolzana a podobných klubů. Tihle hráči jejich tým hodně zvedli. Dokázali pak vyhrát i nad Finskem a nám dát sedmičku. Svojí kvalitu tyhle týmy prostě také mají, na turnaji se vymykala snad jen Velká Británie, kterou jsme my porazili dvanáct nula. Ta byla hodně špatná.“
Jak na konečné umístění reagovali trenéři? Přece jen, odjížděli jste obhajovat stříbro…
„Byli zklamaní. Chtěli hrát alespoň o páté místo se Slovenskem. Ale ta prohra s Italama nám všechno zkazila…“
Na jaké úrovni je celkově univerzitní hokej?
„Lepší týmy jsou asi jako naše první liga, Kanada a Rusko asi jako přední prvoligová mužstva. Hlavně Kanada byla velmi dobrá.“
A Američané?
„Ti byli slabší, protože nemohli přivézt hokejisty ze svých nejlepších univerzit. Ty tam své hráče nepustily.“
Má Itálie, nebo i jiné země, které skončily před vámi, lepší systém univerzitních týmů než Česko?
„To si nemyslím. V Evropě je kvalita asi všude stejná. My jsme měli výběr docela dobrý, nemyslím si, že by tam byl nějaký špatný hráč. Měli jsme osobnosti z každého týmu. Z Benátek Jakeš a Mařík, z Řisut Ullrych, to jsou všechno tahouni svých mužstev. I vedení udělalo maximum pro nějaké pořádné umístění, nějakou placku. Že jsme se nedostali ani do semifinále, byla víceméně smůla. Dvakrát jsme prohráli o gól a to nás dostalo psychicky dolů.“
Jak vůbec v Česku vypadá organizace akademické reprezentace?
„Všichni vysokoškolští studenti, kteří hrají hokej, jsou evidovaní a univerzity hrají proti sobě na přelomu března a dubna mistrovství republiky. Trenéři Liška, Zachrla a Pešán všechny celou sezónu sledují a na mistrovství pak udělají výběr, který posléze doplní o hráče, kteří tam být nemůžou, protože třeba hrají vyšší soutěže nebo jsou zrovna zranění.“
Posbíral jste za šest zápasů čtyři body za dva góly a dvě asistence. S vaším osobním vystoupením jste tedy spokojený?
„S bodama hodně. Hrál jsem docela zezadu, ale postupně jsem dostával více příležitostí na přesilovkách, což mi psychicky pomohlo a hrálo se mi fakt dobře. Byl to takový trošku jiný styl hokeje, dohrávaly se osobní souboje, bylo to dost kontaktní a hodně se bruslilo.“
Přenesete si pohodu i do Písku?
„Já doufám, že ano. Dostával jsem docela dost prostoru. V Písku třeba přesilovky skoro vůbec nehraju, takže doufám, že se to změní a budu na ledě trávit více času, než doposud.“
Co pro vás znamená, že jste mohl reprezentovat svou zemi?
„Nádherný pocit. Český znak na prsou se nenosí často a i když se nám to nevyvedlo podle představ, jsem rád, že jsem se toho mohl zúčastnit.“
Vy můžete startovat i na další univerziádě za dva roky. Pokud bude šance, budete chtít pomoct odčinit letošní blamáž?
„Teoreticky můžu jet dokonce ještě i za čtyři roky, protože je to do šestadvaceti let. No a pokud budu studovat, hrát hokej a budu zdravý, moc rád pomůžu.“
Je v Turíně ještě znát, že před rokem se tam konala olympiáda?
„Je to hlavně poznat na těch stadiónech, ty jsou nádherné. Ať hala na krasobruslení, rychlobruslení, curling nebo shorttrack, všechno jsou to krásné stavby. Takové podmínky pro mladé naděje nám v Česku ještě pořád chybí. Olympijská vesnice byla nádherná, měla všechno potřebné. Byla taky hodně střežená, všude kontrolované vstupy... Ani Italky jsme si nemohli vzít na apartmán, ale to tam psát nemusíte...“ (směje se)
Takže zázemí bezproblémové?
„Prostředí bylo super a lidi kolem hodně vstřícní. Republiku "Tčeka" - jak říkají - znají všichni v Turíně velmi dobře díky jejich grande Paolovi. (usmívá se) Asi jediným problémem bylo dojíždění z olympijské vesnice, protože jsme hráli v Torre Pellici, což je padesát kilometrů od Turína na úpatí Alp. Tam byla menší hala, pro dva a půl tisíce diváků, ale zato nová a s výborným vybavením. O všechno bylo postaráno.“
No a mimochodem, potkal jste Pavla Nedvěda?
„To přímo ne, ale byli jsme se podívat na zápase Juventusu proti Bari, když vyhráli čtyři jedna. Nedvěd hrál poprvé po tom disciplinárním trestu a dal dva krásné góly. Atmosféra byla nádherná a i když je to druhá italská liga, fotbal je stejně někde úplně jinde, než u nás.“
Jaký jste si odvezl sportovní zážitek přímo z univerziády?
„Exhibice v krasobruslení! Nikdy jsem si nemyslel, že na vlastní oči to bude o tolik jiné. Byla to opravdu nádhera! A ruské krasobruslařky jsou moc hezké!“ (směje se)
