Menu Další Zavřít Zavřít
Rozhovory
     9.7.2017       Petr Eliáš

Brankář Václav Pipek končí aktivní kariéru. Vrhne se naplno na trénování

Třicetiletý brankář Václav Pipek se rozhodl ukončit své působení v kádru druholigového IHC Písek a zároveň i aktivní brankářskou kariéru. K jeho smůle o tom rozhodlo zranění v z minulé sezóny z utkání v Táboře, ve kterém si ošklivě poranil koleno. Písecký brankář se naplno položí do trenérského řemesla a výchovy mladých, jak sám popisuje v následujícím rozhovoru. Václav Pipek prošel kromě Písku juniorkou Českých Budějovic, do dospělého hokeje naskočil v Táboře, vyzkoušel si i štaci u rivala v Milevsku. Do Písku se vrátil v době působení v krajské lize a pomohl mu vrátit se zpět na republikovou úroveň - do 2. ligy.

Mohl byste se vrátit k minulé sezóně 2. ligy? Začala z vašeho pohledu asi výborně, pak přišlo nepříjemné zranění, které ročník dost poznamenalo.
Když jsem vloni začínal trénovat Jakuba Kováře, rozhodoval jsem se, jestli pokračovat dál s chytáním. Moc jsem toho nenatrénoval a šel jsem na led déle, než ostatní. Byl jsem sám překvapený, jak to šlo. Ten začátek byl nad mé očekávání dobrý, ale pak přišlo zranění v Táboře. Když si na to dnes vzpomenu, nabíhá mi husí kůže. Byl to pohyb, jaký dělám denně, ale koleno ho nevydrželo a bylo, dá se říct, po sezóně. Nevědělo se, jak to se mnou bude – dneska už vím, že koleno není v pohodě a že mě čeká operace. Chtěl jsem se hrozně vrátit, moc mi to chybělo. Trápili jsme se a chtěl jsem klukům pomoct. Zápas s David Servisem mě ale hrozně zklamal po všech stránkách. Byl to bohužel poslední zápas, který jsem za IHC Písek odchytal.

Takže je to definitivní konec aktivní kariéry?
Určitě. V září jdu na operaci, pak se uvidí, co bude. Když to pak půjde, tak si dám možná pár zápasů za Radomyšl, pokud bude zájem. Ale to teď neřeším, jednak ze zdravotních důvodů a pak i z pohledu práce.

Jaké tedy bude ohlédnutí za vaší kariérou. Z pohledu svých působišť jste byl vždycky takový jihočeský patriot…
Asi nejvíc budu vzpomínat na postup z krajského přeboru s Pískem. Přišel jsem sem z Milevska s tím, že už chytání asi nijak moc řešit nebudu. Měl chytat Michal Pinkas, ale ten se zranil a padlo to na mě. Dopadlo to, jak to dopadlo – byla to asi nejhezčí sezóna. Nebudu brát postupy s Táborem i tady s Pískem, kde jsem tenkrát vždy postupoval jako druhý a třetí gólman. Nějakou větší roli jsem v těch týmech neměl a jen jsem se vezl. Je to blbé, když člověk prohlašuje, že jeho největší úspěch je postup z kraje, ale asi to tak je. Určitě hrozně rád vzpomínám na roky v Táboře, kde jsem jako první naskočil do chlapů. Vybojoval jsem si tam pozici jedničky, ale pak jsem si zlomil nohu a půl roku jsem stál. To byl možná takový moment, kdy jsem si uvědomil, že hokejová cesta nemusí být tak dlouhá. Do té doby jsem si pořád myslel, že se budu hokejem živit. Když si ale vzpomenu ten zlomový 20. prosinec, kdy jsem se probudil po operaci, bylo mi jasné, že si musím hlídat i nějaká zadní vrátka. Proto jsem se rozhodl, že chci studovat fakultu tělovýchovy na vysoké škole a směřovat k trenérské kariéře, která mě teď strašně baví a naplňuje.

Kdy vůbec u hokejisty přichází zlom, kdy si uvědomuje, že se hokejem asi živit nebude?
Myslím si, že když jsem měl možnost v 18 letech chytat 2. ligu, že ta cesta ještě úplně zavřená nebyla. Zní to asi trochu alibisticky, ale jsem ročník 1987, a když jsem přišel do Budějovic, potkal jsem se tam se Sašou Salákem a s Kubou Kovářem. Konkurenci jsem měl obrovskou. Takže jsem byl rád, že jsem mohl chytat 2. ligu, která je dneska kvalitní. Ale cesta z ní výš je hodně trnitá. Já jsem si až po zranění uvědomil, že cesta za snem může najednou ze dne na den skončit. Nezávidím mladým klukům, když se rozhodují, kde studovat a kde chytat. Já jsem v tomhle věku žil jen hokejem a škola byla na vedlejší koleji. Dneska už se tomu jen smějeme, kam jsem to při studiích dotáhl, když si vzpomenu na ty pravidelné reparáty.

Jak vnímáte fakt, že jste se dostal i do struktury trenérů Českého svazu ledního hokeje?
Jako osobní úspěch, když si vezmu, jak málo trenérů tam je. Určitě na tom má zásluhu to, že jsem začal pracovat s Kubou Kovářem. To hodně pomohlo. Asi bych byl v nějakém povědomí, ale cesta by byla asi delší. Začal jsem tedy jezdit na reprezentační akce a výběry. Stal jsem se regionálním trenérem brankářů a přidělili mi v oblasti týmy. Je to obrovská zodpovědnost, není o tom, že člověk někam přijede a plácá se tam po ramenou, že má na prsou znak svazu. Je to o tom, že chce pomoci kolegům.

Takže teď začíná naplno vaše trenérská kariéra? Kde byste se rád viděl?
Kde bych se rád viděl, to je těžká otázka. Dnes máme v Písku nové vedení a jsem hrozně rád, že jsme našli společnou řeč. Neříkám, že to tak nebylo i za minulého vedení, ale trenérů nás tu bylo málo. Teď se tomu dal nějaký řád, jak by to mělo vypadat. Měl bych v klubu vykonávat práci trenéra gólmanů od A-týmu po děti. Rád bych si tu vychoval nějakého nástupce – už vloni se mnou začal spolupracovat Martin Hauser a mým asistentem bude i letos. Takovým snem do budoucna je, aby se člověk mohl trénování věnovat úplně profesionálně, ale v Čechách je to skoro nereálné. Ta práce tu není tak oceněná, jako v zahraničí.

Je práce v klubu něčím specifická? Přece jenom u dětí se pracuje na základech, u starších a dospělých je to zase o detailech.
To určitě. Myslím, že bych byl schopný rozjet trénovaní na nějaké individuální bázi, že bych vždy vyjel tam, kde by si mě objednali. Ale zamítl jsem to. Přijde mi, že člověku pak odpadne odpovědnost za vývoj těch kluků. Prostě bych přijel na jeden trénink a jel bych pryč. Neviděl bych, jak se zlepšují. V každé kategorii je to trochu jiná práce – u dětí je to o učení bruslení, u dospělých jsou to detaily. Srovnal bych to s prací s Kubou Kovářem, kde využíváme i video. To bych chtěl zavést i v klubu, abychom si o tom mohli s klukama popovídat. Když to brankář vidí sám, má na to jiný pohled. Práce v klubu je odpovědná, bohužel někdy do ní hrozným způsobem zasahují rodiče. Samozřejmě, každý má právo hodnotit trenéra, ale nesmí v tom vidět jen ambice vlastního dítěte. Byl bych rád, aby tady atmosféra zůstala taková, jaká je teď, kdy se to tu trochu srovnalo. Byl bych moc rád, aby v A-týmu dostali šanci mladí nadějí gólmani. Přeju klukům hodně úspěchů a věřím, že budou makat!