IHC KOMTERM Písek

Jan Maxa patřil ještě třeba spolu s rozeným střelcem a talentem „na všechno“ Milanem Hönigem nebo pozdějším známým trenérem Motoru i písecké Dukly Karlem Pražákem mezi početnou kolonii Českobudějovičáků, nastupujících v barvách Písku. V obraně později vyčníval obránce Jan Šrámek.

Za velkou hráčskou a později i trenérskou osobnost, k níž místní mladí hokejisté vzhlíželi jako k zástupci hokejového božstva, platil na začátku sedmdesátých let Jan Řehka, dlouholetý Plzeňák. Pro jeho styl bruslení se mu prý říkávalo Hvězdář. Nekoukal totiž na puk, hlavu měl neustále jakoby zahleděnou do nebe. A hlavně, byl to skvělý hokejista, pamětníci se shodují, že jeden z nejlepších, kteří kdy v Písku hráli. „To jsem tenkrát koukal, když mě jako mladýho šoupli na centra do lajny k Řehkovi a Maxovi,“ přiznává Karel Procházka, další dlouholetá opora Jitexu. Mnohými je právě on označován jako nejvýraznější hráčská postava celé historie klubu ve druhé polovině dvacátého století.

Mistrně rozdával přihrávky a uměl i sám nebezpečně zakončovat. A z vlastní vůle odmítl odchod do Sparty, raději zůstal doma. „Neříkám, že zpětně něčeho lituju, byl jsem tady spokojený. Ale když jsem nad tím nedávno přemýšlel, tak ti kluci, co tenkrát hráli v reprezentaci, nebyli o tolik lepší. Jen byli vidět, protože hráli v takových týmech, jako byla právě Sparta,“ polemizuje sám Karel Procházka, dnes majitel obchodu se sportovním vybavením. Jeho generaci z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let orámovaly i výkony bratří Jánů nebo Milana Rambouse. Góly dávali také Jiří Houdek, Richard Kolář či bratři Zemanové.

Na začátku devadesátých let, po sezónách postupného uvadání civilního oddílu, vyvstaly další idoly mladých píseckých hokejistů. Živé vzpomínky ještě uchovávají výkony šikovného hračičky Milana Mazance, střelce Pavla Hejla, neprostupného obránce Romana Žáka, talentovaných bratří Kudrnů, kteří si později zahráli extraligu, Roberta Šebka, Aleše Krátošky, pozdějšího trojnásobného mistra extraligy se Spartou Pavla Kašpaříka nebo Petra Pauknera.

V Písku zažili „znovuzrození“ i jinde nechtění hokejisté. Milan Filipi kdysi přišel jako nepotřebný z Berouna a je vidět dodnes, z Českých Budějovic vyřazený Václav Král se zase u Otavy rozehrál až k pozdější nominaci do národního týmu.

Silná je tradice českobudějovických brankářů. Od Maříka přes Kondelíka až ke Slávikovi. Ti všichni zanechali pozitivní stopu v brankovišti. Po nich přišli na přelomu tisíciletí jejich oddíloví kolegové z pole a dnes vesměs přední hráči extraligy – Kamil Brabenec, Štěpán Hřebejk, Michal Vondrka, Jiří Šimánek nebo Ján Mucha, kteří v dobách úspěšné písecké spolupráce s nejsilnějším jihočeským klubem sbírali v Písku zkušenosti.

Zdeněk Šmíd, Lukáš Mensator či lotyšský reprezentant Edgars Masalskis se zase coby gólmani zapůjčovaní z Karlových Varů marně pokoušeli zachránit pro Písek první ligu v nedávných časech. Úspěchy posbíral i strážce brankoviště Michal Pinkas, regionální patriot a současná opora IHC. Před ním dnes vyčnívají nebo ještě nedávno vyčnívali hlavně elegantní technik Tomáš Květoň, Vladislav Kubeš, jehož skvělá sezóna 2005/06 vystřelila zpět do první ligy a následně až na hostování do pražské Slavie, či nezdolný bojovník David Míka.

A ještě jednu hvězdu písecký hokej měl, i když ne na ledě – největší úspěchy klubu na přelomu tisíciletí jsou spojeny s osobou předního představitele klubu Jana Slivky, který začínal jako vedoucí mužstva v Dukle a postupně se vypracoval až na sportovního manažera se vším všudy. V roce 1997 nahradil ve funkci předsedy Jana Slabého a navázal na jeho taktéž úspěšnou práci, což v Písku obnášelo a obnáší hlavně nepřestávající shánění finančních prostředků. Slivka odešel z vlastní vůle po dvaceti letech práce před sezónou 2003/04, protože se množily útoky přímo na jeho osobu. Dnes pracuje jako ředitel sportovišť v Benátkách nad Jizerou a ti, kteří jej kritizovali, čas od času zavzpomínají se slzou nostalgie…